Kouknete vlevo, do zóny A, ve které máte ještě poslední burger, wrap a zmrzlinu. Přemýšlíte, co byste ještě snědli. Začínáte si připadat plní. Mozek, který právě obdržel poslední zbytky krve, protože se mezitím všechna přesunula k žaludku, velí napít se pití z kelímku ze zóny B - snažíte se zachránit situaci tím, že vám třeba slehne. Trochu to pomohlo, ale změnili se vám priority. Rozhodnete se, že si burger ponecháte na potom. Chopíte se zmrzliny, ta by měla být snědena co nejdříve. Vezmete si tu odpornou dřevěnou lžičku a zamícháte si v tom bílém zmraženém krému ty lentilky a lotusky. Ochutnáte a opět si pochvalujete, jak je ta zmrzlina dobrá. Během čtyřech minut do vás napadá jak Němci do bunkru a prázdný kelímek s dřevěnou lžičkou přesouváte do zóny Z - odpad. Po konzumaci zmrzliny vám začne být těžko. Jste rádi, že jste si nedali burger. Usoudíte, že máte dost. Na druhý pokus vstanete od stolu, přičemž židlí ještě stihnete drcnout do vedlejšího stolu (k sakru, proč mají ty stolečky tak blízko u sebe!?). Vítězoslavně se potácíte s tácem k místu, kde se odkládají. Jste přitom pyšní, jak se vám dokonale podařilo naskládat krabičky od burgerů na sebe, a určitě tím ušetříte Matoušovi práci. Nezapomenete si vzít burger a wrap "na pak". Sednete do auta a 5 minut nehybně sedíte na místě, přičemž dýcháte jako parní lokomotiva. Možná nebyl dobrý nápad do sebe cpát tu zmrzlinu, pomyslíte si. Po dalších 5 minutách konečně nastartujete vaše auto a pokusíte se co nejrychleji zmizet z místa činu, aby vás náhodou nikdo neviděl. Wrap ještě samozřejmě stihnete sníst, než dojedete domů. Burger sníte hned, jak sednete k počítači.